Archiv autora: Martin Uhlík

Digitronové hodiny IV

Digitronové hodiny IV - konečný stavTento článek bude velmi krátký a stručný. Zaměřím se na opravu digitronových hodin neznámého tvůrce. Koncepci těchto hodin pravděpodobně okopíroval ze známé stavebnice od firmy Tipa, která vyšla i v časopise Praktická elektronika. Rozdíl je pouze v tom, že zde má i dekádu sekund. Zbytek je stejný – krystalový oscilátor s obvodem 4060, čítače s obvody 4017, diodová logika pro nastavování, kondenzátorový násobič pro získávání napájecího napětí pro digitrony.

Nálezový stav digitronových hodiny IVCelkové provedení však bylo ve stylu „vrabčí hnízdo“, nedivím se, že nic nefungovalo. Některé digitrony chyběly a každý byl jiného typu, takže jsem je všechny sjednotil pomocí zásob budoucího majitele. Zkontroloval jsem diodovou logiku pro rozvádění nulovacích a nastavovacích impulzů, doplnil chybějící krystal a tlačítko. Stabilizátor napětí 180 V vůbec nefungoval a vzhledem ke zkušenostem s tímto zapojením jsem jej demontoval a nahradil propojkou. Na výstupu násobiče je při zatížení všemi digitrony a doutnavkami napětí cca 190 V, předřadné rezistory digitronů mají hodnotu 33k, a proto digitronům nehrozí žádné nebezpečí. Pouze se nedá regulovat jas, což v případě těchto hodin není omezení, protože si jejich budoucí majitel přál umístit do kanceláře.

Krabička s transformátoremNapájení je nově vyřešeno pomocí signalizačního transformátorku 230/24V 2VA zalitého v plastu a umístěného v krabičce mimo hodiny. Spotřeba je nízká díky použití CMOS obvodů, avšak toto řešení není dost retro k digitronům. Výsledkem však je možnost zálohování pomocí destičkové baterie 9 V. Protože je deska plošného spoje vyrobena z nejtenčího typu materiálu, je přišroubována na dřevěnou opracovanou desku.

Výsledné provedení IV. hodin s dřevěnou deskouPo několika měsících nečinnosti a pilné práce na bakalářské práci a jiných projektech jsem se k hodinám vrátil. Po zapnutí však nic nefungovalo jak mělo. Problémy má zřejmě oscilátor, ale nepodařilo se mi jej oživit. Tím pádem hodiny skončily v propadlišti dějin na polici, kde nezavazejí a působí jako statický exponát. S některými věcmi již nemám trpělivost a tenhle zbastlený krám je toho důkazem.

Digitální teploměr venkovní teploty

Digitální venkovní teploměrV tomto příspěvku vám přiblížím teploměr s prehistorickým typem mikrokontroléru a stejně prehistorickým digitálním čidlem. I když je čidlo možná i starší než samotný mikrokontrolér, narozdíl od něj se stále vyrábí a těší se velké popularitě mezi bastlíři. Prozradím tedy použitý typ, jedná se o čidlo firmy Maxim-Dallas (dříve Dallas Semiconductors) typu DS18B20. Mikrokontrolér je typu PIC16F84A od firmy microchip.

Teoretický rozbor

Samotné teplotní čidlo je ryze digitální a komunikuje po speciální sběrnici 1-Wire vyvinuté v Dallasu. Sběrnice má několik výhod a pak hromadu nedostatků. Mezi výhody patří například možnost napájení podřízených zařízení z linky, použití jediného vodiče pro komunikaci, systém adres na principu sériových čísel, která se nemohou nikdy zopakovat a jsou vždy jedinečná. Mezi nevýhody patří právě systém adres, kdy při více zařízeních na sběrnici je mikrokontrolér nucen si ukládat 6bajtové sériové číslo a kritickým časováním, které nesmí být narušeno třeba přerušením, protože zařízení jsou ze sběrnice také napájena a úroveň log. 0 delší než předepsaný čas způsobí reset všech zařízení a návrat protokolu na začátek.

Použité přístroje

Tolik k samotné sběrnici, teď se trochu zaměřím na senzor. Ten poskytuje až 12bitovou přesnost teploty v rozmezí -55 až +125 °C. Přesnost si uživatel může zvolit v rozmezí 9 až 12 bitů. Větší přesnost znamená delší převod. Teplota je po dokončení převodu k dispozici ve dvojkovém doplňku (tedy ve formátu signed char) a desetinné místo s rozlišením až 0,0625. Více informací lze nalézt v datasheetu integrovaného obvodu.

Mikrokontrolér je typu PIC16F84A, už v roce 2010, kdy jsem teploměr navrhoval, to byl výběhový typ s minimem paměti a bez jakýchkoli periferií. Nemá ani sériový port. Pyšní se „obrovskou“ programovou pamětí – 1024 instrukcí a ještě větší RAM – 68 bajtů.  Použil jsem jej jen proto, že se mi nechtělo kupovat nový a chtěl jsem najít „odbytiště“ pro takové historické monstrum.

Schéma zapojení

Schéma zapojení teploměruZapojení se zobrazí po kliknutí na obrázek. Myslím si, že snad ani není co popisovat. Mikrokontrolér, displej, tranzistory, čidlo a stabilizátor. Všechno potřebné tam je, nic víc. Teploměr je napájen z 9 V baterie, která mimo stadium 100 % nabití dává napětí kolem 7 V, takže byl zvolen nízkoúbytkový stabilizátor LF50.

Displej je „co šuplík dal“, tedy VQE se společnou anodou od soudruhů z NDR. Sežere strašně moc proudu, ale má příjemnou barvu. Díky velké spotřebě jsem nakonec musel vynechat zakreslené omezovací rezistory v katodách, aby bylo aspoň něco vidět. Nepočítá se tedy s trvalým chodem, protože mikrokontrolér musí dodávat proudy až 200 mA, což je na hranici maximálních hodnot daných výrobcem.

Osazená deska teploměruTranzistory ovládající společné anody displeje pro multiplexování jsou typu BS250, což je MOSFET s kanálem P. V tomto zapojení funguje jako tranzistor PNP. Tehdy jsem byl MOSFET tranzistory okouzlen a chtěl jsem je použít všude. V této konstrukci jsem však zjistil, že pro tyto účely jsou tranzistory MOSFET nevhodné. Jejich cena je oproti běžně používaným typům bipolárních tranzistorů příliš vysoká a parametry nejsou nějaké oslňující. Navíc se na ně musíte pořád usmívat, jinak se prorazí izolační vrstvička malým nábojem statické elektřiny.

Konstrukce

Rozmístění komponentů v krabičce teploměruSamotná konstrukce a umístění teploměru je patrné z obrázků kolem textu. Při výměně oken za plastová jsme umístili husí krk do omítky a připravili jsme tak cestu pro kabel k čidlu. Ten je třížilový (není využito napájení po sběrnici) běžného typu CYSY 3×0.75. Teploměr je v elektroinstalační krabici na omítku, čemuž je také přizpůsoben tvar desky plošného spoje. Nahoře je tlačítko, kterým se připojuje napájení z baterie. Některé součástky jsou přiletovány ze strany spojů, protože by se nevešly mezi kryt krabičky a DPS.

Desku plošného spoje jsem nechal vyrobit ve firmě MARPOS, kde byli moc ochotní a mám s nimi dobré zkušenosti. Jejich pracovní doba se kryje s normální pracovní dobou, takže byl trošku oříšek vyzvednout zakázku osobně, nakonec se to však povedlo. Desky jsou v dobré kvalitě i bez masky, viz fotky. To byl počátek konce výroby desek plošných spojů na koleně. O výrobě DPS se ještě zmíním v samostatném článku.

Program

Původní program z roku 2010 je napsán v assembleru a zabral přibližně čtvrtinu paměti (něco kolem 300 instrukcí). V květnu 2015 jsem program inovoval již v C a program fungující úplně stejně zabíral po přeložení přibližně 62 % paměti. Samozřejmě ve free překladači bez optimalizace. Po optimalizaci by byl kód samozřejmě menší ale ne o moc. Protože se v Cčku mnohem snadněji dělají psí kusy, vymyslel jsem progress bar a jinou indikaci chyb při komunikaci s čidlem. Nakonec program zabral 72 % paměti a byl jsem rád, že se mi to tam všechno vešlo. Ovšem naprogramované a oživené to bylo během jednoho odpoledne narozdíl od assembleru, kde bych každou chybu hledal týden.

V předchozí verzi programu v assembleru mikrokontrolér čekal na dokončení převodu, zatímco na displeji byla „tma“ a do zobrazení výsledku (teploty) tedy nikdo nevěděl, jestli je napájení zapnuto, nebo jestli je baterie vybitá atd. Proto jsem v nové verzi programu vymyslel „progress bar“, který na displeji během převodu zobrazí běhající pomlčku. Uživatel tak vidí, že teploměr je v činnosti a probíhá měření teploty. Pokud se čidlo neozve (např. z důvodu přerušeného vodiče), zobrazuje se střídavě nápis Err a rES jako zkratka názvů Error – Reset pulz bez odezvy. Pokud došlo k chybě při komunikaci a je zjištěn nesprávný kontrolní součet (jiskření tlačítka, elmag. rušení, …), zobrazuje se střídavě Err a CrC jako zkratka Error při výpočtu CRC.

Závěr

Teploměr v provozuTeploměr je v každodenním provozu a zcela úspěšně odolává útokům všech členů domácnosti, kteří dychtí po venkovní teplotě. S přesností jsem spokojen, čidlo je umístěno kousek od omítky, takže asi není ovlivňováno teplem sálajícím přes zdi (v zimě) a po většinu dne je ve stínu. Změřená teplota tedy v naprosté většině případů odpovídá tomu, jak venku je a je proto cenným ukazatelem, jak moc se na zimu (vedro) venku psychicky i fyzicky připravit.

Přibližně po pěti letech mačkání přestalo fungovat tlačítko, takže nejspíš byl vyčerpán počet spínacích cyklů. Baterii je nutné vyměnit přibližně jednou za rok, možná méně, protože si nepamatuji, kdy jsem ji naposledy měnil.

Stavba digitronových hodin II

Pohled na hodinySvé první digitronové hodiny jsem postavil v době, kdy se začala prosazovat retrománie a vyvstal hlad po digitronových zobrazovačích. Jednomu kamarádovi se moje originální hodiny líbily tak moc, že si vyžádal stavbu nových, přímo pro něj. Jeho přáním bylo mít je v dřevěné krabičce (což se později ukázalo jako špatná volba) a se zálohováním při výpadku sítě (což se později ukázalo jako dobrá volba).

Princip zapojení

Deska plošného spoje digitronových hodin IIZálohování TTL obvodů není dost dobře proveditelné, hlavně kvůli jejich vysoké spotřebě. Pro zjednodušení návrhu, ušetření místa a spotřeby byl tedy zvolen koncept s mikrokontrolérem a externím obvodem reálného času (RTCC).
Pro jednoduchost jsem zavrhnul použití multiplexu, mimo jiné také kvůli možným problémem se svítivostí digitronů (doutnavý výboj potřebuje určitý čas ke stabilizaci a ten v multiplexním režimu chybí). Na mikrokontrolér PIC16F887 v pouzdru DIL40 jsou tedy připojeny tři dekodéry MH74141 a dva tranzistory pro spínání katod digitronů.
K mikrokontroléru je dále připojen již zmiňovaný obvod reálného času MCP7940 od stejného výrobce – Microchip. K němu stačí připojit „hodinkový“ krystal 32768 Hz, vhodně zapojit napájení a obvod již uvnitř obsahuje vše potřebné, dokonce i volnou paměť RAM k libovolnému využití.

Firmware

V mikrokontroléru je velmi jednoduchý program, který v cyklu čte čas z obvodu MCP7940 a odesílá jej na porty s připojenými dekodéry MH74141. Správný čas lze nastavit pomocí třech připojených tlačítek. Program po zapnutí zkontroluje, zda-li je obvod reálného času v provozu. Pokud došlo k odpojení baterie (způsobené např. její výměnou, nebo byl obvod spuštěn poprvé), procesor odešle do obvodu reálného času potřebná nastavení a vynuluje vnitřní čas.

Zdroj

Jako zdroj slouží malý transformátorek 230/12 V neznámého původu a lithiová baterie CR2032 pro zálohování obvodu RTC. Za transformátorkem je usměrňovač a stabilizátor 7805. Protože jsem chtěl uspořit místo, navrhnul a odzkoušel jsem funkční stabilizátor napětí 180 V pro digitrony napájený přímo síťovým napětím. Hodiny jsou tak galvanicky spojeny s rozvodnou sítí. Toto byla naprosto nevhodná volba, k čemuž se dostanu později. Aby se ztrátové teplo na tranzistoru omezilo, zapojil jsem před stabilizátor pro digitrony srážecí rezistory, na kterých se maří část výkonu, která by jinak zbyla na tranzistor. Tyto odpory jsou zdrojem tepla a při provozu se poměrně dost zahřívají.

Krabička a problémy s ní

Hodiny po zasunutí desky do krabičkyKamarád si pro hodiny postavil krabičku přesně na rozměr desky plošného spoje. Po sestavení hodin bylo zjištěno, že uvnitř krabičky nezbylo absolutně žádné místo na výměnu vzduchu pro chlazení. Po zprovoznění a zahoření se potvrdilo očekávané přehřívání. Jelikož je krabička dřevěná, nefunguje předávání tepla přes stěny krabičky. Řešením by bylo vyvést alespoň stabilizátor 7805 a výkonový tranzistor ze stabilizátoru 180 V na chladič vně krabičky. Celý obvod je však galvanicky spojen se sítí, což znamená nebezpečí při každém vyvedení části obvodu vně krabičky.

Pohled na vnější chladičPo pečlivém uvážení všech variant byl zakoupen stabilizátor 7805 vPohled na chladič shora pouzdře celém z plastu a zezadu karabičky byl přimontován hliníkový plech, na nějž byly stabilizátor a výkonový tranzistor pro stabilizaci 180 V připevněny. Všechny vývody byly pečlivě zaizolovány ve smršťovací bužírce a součástky byly připevněny na plech ze strany směrem ke krabičce. Pro jistotu byla navíc označena fixem fáze na flexošňůře. Celkové řešení chlazení je možné vidět na obrázku.

Závěrem

Hodiny v době publikování tohoto článku běží teprve krátce, avšak jsou k dispozici první zkušenosti. Při přehřívání vnitřních obvodů docházelo ke značnému předbíhání, což lze vysvětlit zvýšenou teplotou krystalu a tím pádem vyšší frekvenci. Po instalaci externího chladiče se přesnost hodin ustálila a nyní hodiny stále předbíhají, ale již ne tak moc (pár sekund denně, dříve to bylo pár minut denně). Do budoucna chci nahradit jeden kondenzátor u krystalu kapacitním trimrem pro možnost doladění frekvence. Spotřeba hodin je kolem 10 W, což je daň za nešikovně vyřešené lineární stabilizátory. Proudový odběr z baterie při odpojení sítě je menší než 1 μA. Celkově je samotné zapojení velmi jednoduché stejně jako i obslužný program v mikrokontroléru. Tudíž nejtěžší na této kontrukci bylo hodiny vměstnat do krabičky bez odvodu tepla.

Zájemci si můžou na tomto odkazu stáhnout jak schéma pro Orla ve verzi 6.1.0, tak i program pro mikrokontrolér PIC16F887 napsaný v C.

Stavba digitronových hodin III

Digitronové hodiny IIIDalší retro hodiny, v pořadí již třetí, nejsou novostavba, ale spíše pouze rekonstrukce a úprava stávající elektroniky. Jednalo se o přístroj, který sloužil jako hodiny, jež každých dvacet minut přepínaly koksovací baterie v koksovně Jan Šverma. (Technologické postupy v koksovně neznám, píšu jak mi bylo řečeno) Přístroj byl vyroben účelově pro toto použití, avšak provedení bylo zdařilé a vzhled profesionální (vzhledem k době výroby). Léta provozu v drsném prostředí však byla znát, digitrony svítily, ale hodiny nefungovaly.

Nálezový stav

Původní stav dig. hodin IIIPůvodní elektronika byla rozdělena na desku s displejem a časovou základnou a desku ovládací logiky, která v 10., 30. a 50. minutě ovládala výstupní relé. Zdroj napětí 5 V byl řešen klasickým stabilizátorem MA7805 připevněným na zadní stěnu přístroje a napětí 180 V bylo získáno z odbočky na sekundáru transformátoru a jednocestným usměrněním. Desku s ovládací logikou jsem demontoval a ponechal jsem pouze původní desku s časovou základnou a digitrony.

Pohled na původní stav dig. hodin IIIV časové základně je krystal 100 kHz ve skleněném pouzdře (stále funguje a je dost retro – na obrázcích je schován v polystyrénovém hranolku), kmitočet je dělen obvody 7490 a 7493 až na signál s periodou 1 s. Zobrazovače jsou pak řešeny kaskádou obvodů 7490, 74141 a digitronů ZM1080. Některé obvody 7490 a 74141 byly vadné a musely být vyměněny. Na čelním panelu je řada tlačítek a přepínačů ISOSTAT, z nichž jsem poté upravil a použil tři pro nastavování hodin.

Co se opravilo

Pohled dovnitř na dig. hodiny III po opravěVe zdroji je použit původní transformátor a zapojení se stabilizátorem MA7805. Pro získání napětí pro digitrony 180 V a možnost regulace jasu jsem místo původního jednocestného usměrnění jedinou diodou použil dvoucestný můstek s vyhlazovacím kondenzátorem a osvědčeným zapojením stabilizátoru z digitronových hodin II. Po této úpravě lze dobře regulovat jas digitronů pomocí odporového trimru.

Deska s ovládací logikou v dig. hodinOvládací logika je nově sestavena ze 4 pouzder obvodů 7400. V digitronových hodinách I jsem použil pro nastavování přivedení vyššího kmitočtu na vstup displeje. Tento způsob zdá se mi poněkud nešťastným. Po obvodové stránce je jednoduchý, avšak pokud omylem „přejedete“ požadovaný stav, je nepraktický. Po těchto zkušenostech jsem přistoupil k nastavování klasickým přičítáním. Jeden stisk tlačítka – zvýšení čítače o 1.

Jako ostatně ke každému mému výrobku jsem si udělal dokumentaci, abych byl schopen po několika letech výrobek opravit bez nutnosti dlouho vzpomínat a analyzovat zapojení. Díky tomu taky vzniklo na první pohled nepřehledné schéma desky s ovládací logikou. Tlačítka pro Schéma desky s nastavovací logikou dig. hodin IIIzvyšování čítačů o 1 a přepínač „Sekundy stop“ jsou ošetřeny proti zákmitům zapojením do klopného obvodu R-S sestaveného ze dvou hradel NAND. Aby bylo možné sloučit signál z předchozího řádu (ze sekund na minuty nebo z minut na hodiny) se signálem z tlačítka „Hodiny/Minuty +1“, musí být signál z tlačítek převeden na krátké impulzy pomocí tvarovacího obvodu. Ten je zapojen ze dvou hradel, odporu a kondenzátoru a při sestupné hraně na vstupu se na výstupu objeví krátký impulz log. 0, který po sloučení signálu s jiným signálem v hradle NAND způsobí na výstupu hradla impulz log. 1, jež zvýší obsah čítače následujícího řádu o 1. Ve schématu je ještě patrné, že jsem zapomněl označit vstup +200 V z trafa, který je zcela vlevo nahoře.

Závěrem

Při oživování se začal chovat nestandardně krystalový oscilátor, samovolně se zastavoval nebo měnil frekvenci. Pravděpodobně se jednalo o nečistoty (prach) v kapacitním trimru. Trimr jsem protočil a pročistil. Protože jsem neměl k dispozici náhradu, neměnil jsem jej, což je možná chyba, avšak po „rozchození“ již oscilátor pracoval dobře. Zahořování proběhlo ve velmi krátkém čase, hodiny jsem vzápětí předal původnímu majiteli. Naměřená spotřeba ze sítě byla cca 10 W, což odpovídá použité technologii TTL. O hodinách nyní nemám žádné zprávy, což pravděpodobně znamená, že fungují spolehlivě. 🙂

Stavba digitronových hodin I

Nenechte se zmást číslem v názvu článku, nejedná se o seriál. Jsem totiž nepřítel internetových článků na pokračování, kdy se jeden článek zcela nelogicky rozdělí po odstavcích na jednotlivé díly a člověk se pak musí proklikávat množstvím odkazů, aby se dozvěděl podstatné věci… Číslo v nadpisu je zcela záměrně proto, že tyto retro hodiny nejsou poslední, které zde budu popisovat. Jedna se o novostavbu retro digitálních hodin s moc hezkými neonovými indikátory, takzvanými digitrony.

Digitron

Vnitřek digitronu

Nevím, zda-li mám popsat, co to ten digitron vlastně je, ale cosi mi říká, že bych to měl aspoň stručně nastínit. Tak tedy… Digitron je uzavřená skleněná baňka uvnitř vyplněná neonem o nižším tlaku než atmosférickém. Kromě toho plynu jsou uvnitř také kovové elektrody, jedna anoda ve tvaru mřížky a několik katod, každá ve tvaru nějakého znaku nebo číslice. Po přivedení kladného napětí kolem 160 V až 180 V na anodu a uzemnění jedné z katod začne kolem uzemněné katody zářit doutnavý výboj. Protože je katoda vytvarována do tvaru znaku, zvenčí je vidět zářit právě tento znak. Ostatní katody jsou v nečinnosti a v podstatě zavazejí dobrému výhledu na právě zářící znak. Proud se pohybuje v řádu jednotek mA, podle velikosti znaků. Velké digitrony mohou mít proud až 10 mA, malé digitrony mají proud obvykle kolem 1 mA. Protože doutnavý výboj má tendenci lavinovitě zvětšovat proud, musí být v anodě vždy předřazen ochranný odpor. Napájecí napětí jsem již zmiňoval a jednoduchým výpočtem lze dokázat, že výkonová spotřeba může být až 1 W. U digitronů běžné velikosti občas dostupných na aukčních serverech bývá spotřeba obvykle kolem 0,5 W. Je to jeden z důvodů, proč se od digitronů upustilo. Mezi dalšími důvody je zejména vysoké napájecí napětí, které komplikuje ovládací elektroniku – musí být konstruována tak, aby odolala tomuto napětí bez újmy.

Nejčastěji se objevují digitrony s čísly, ale vyráběly se varianty se znaky jednotek (např. Hz, W, V, A, ohm, …) a předpon (kilo, Mega, mikro, …) nebo znaků +, – a ~. Tyto jsou mnohem vzácnější než obvyklé číslicové, jelikož se vyráběly v menším množství. Používaly se výhradně v měřících přístrojích.

Proč?

Vnitřek digitronových hodin IProč tedy hodiny s tak archaickými součástkami, které se musí napájet vysokým napětím, mají vysokou spotřebu a jsou složité na ovládání? Protože vypadají pěkně. To je jediný důvod, proč lidé prahnou po retro hodinách s digitrony. Jak je z fotek patrné, takové kulaté číslice na sedmisegmentovách nevykouzlíte, stejně jako nenahradíte příjemnou barvu neonového výboje. K digitronům samotným toho tedy bylo dost a nyní můžu přejít k hodinám. Na těchto hodinách jsem se snažil dosáhnout co největší věrnosti digitronům a používat k nim zásadně dobové součástky nebo alespoň dobové zapojení. Ne ve všech částech se mi to povedlo, avšak záměr byl dodržen.

Retro hodiny s digitrony na bázi TTL obvodů řízené síťovým kmitočtem 50 Hz

Zadní pohled na digitronové hodiny INa začátku byla hezká krabička z hliníkových profilů, ve které bylo původně zařízení z obvodů TTL. Uvnitř se proto krom desek plošných spojů nacházel rovněž transformátor s vinutím 8 V a pomocným vinutím 24 V. Trafo rozhodlo o konstrukci zdroje. Pro obvody TTL je použit stabilizátor Tesla 7805 v klasickém tranzistorovém pouzdře, pro digitrony jsem zvolil kondenzátorový násobič o šesti stupních připojený na vinutí 24 V. Násobič tedy generuje napětí kolem 200 V naprázdno. Na výstupu násobiče je něco jako stabilizátor, který ale (jak se později ukázalo) příliš nestabilizuje. Vytváří však alespoň úbytek napětí a omezuje napětí při chodu naprázdno (k němuž ale stejně nemůže za normálního stavu dojít).

Z usměrňovače je dále vyveden signál 50 Hz upravený na TTL úrovně a zachytávaný monostabilním klopným obvodem 74121. MKO je nastaven na periodu téměř 20 ms. Po dobu trvání log. 1 na výstupu nelze tento MKO resetovat ani prodloužit dobu trvání. Je to tedy účinné zamezení vnikání nahodilých impulzů a špiček ze sítě do vstupních čítačů a zpřesnění chodu.

Uspořádání digitronových hodin IZa klopným obvodem se nachází sada čítačů – děličů, které dělí signál 50 Hz s periodou 20 ms na signál s periodou 1 minuta. Jsou použity čítače 7490 a 7493 s různě upraveným modulem, avšak pro vypuštění jednoho pouzdra jsem byl nucen použít i CMOS čítač 4xxx. Na desce čítačů by totiž nebyl sudý, ale lichý počet pouzder integrovaných obvodů a vypadalo by to blbě. 🙂 Skutečný důvod je ten, že jsem projekt dělal na dílčí desky v lehké verzi Orla s omezením velikosti desky a další pouzdro se tam prostě nevešlo. Dnes bych to asi vymyslel jinak, ale účast v soutěži SOČ si vyžádala konkrétní software.

Za děliči je koncová skupina obvodů – čítače hodin společně s dekodéry MH74141 a digitrony. Mezi digitrony jsou dvě doutnavky. Protože jednu se mi během stavby podařilo ztratit, na její místo přišla vysvícená doutnavka z vypínače. Ovšem po sestavení hodin se ztracená doutnavka opět nalezla, přesně podle Murphyho zákona schválnosti.

Závěrem

Pohled na digitronové hodiny IHodiny takto sestavené a zprovozněné běží již od roku 2010, v době psaní tohoto článku tedy přes 4 roky. Výkonová spotřeba je poměrně velká (wattmetrem bylo naměřeno 5,5 W), ale je to daň za design. O stabilitě síťového kmitočtu jsem někde na internetu četl, že dodavatel elektrické energie musí zajistit stabilní počet kmitů denně. To znamená, že klesne-li kmitočet např. v době špičky, musí se dorovnat počet kmitů vyšší frekvencí sítě, třeba v noci. Tuto informaci nemám potvrzenou, ale toto kolísání je velmi malé. Realita je taková, že se hodiny s časovým znamením rozhlasu rozchází minimálně a seřízení je zapotřebí pouze po výpadku proudu, kdy se hodiny vynulují. Zálohování jsem právě díky řízení síťovým kmitočtem neřešil, navíc při velké spotřebě TTL obvodů by byla baterie velká a nebylo by možné ji umístit do prostoru v krabičce.

Výroba dálkového ovladače pro zrcadlovky Pentax

Celkový pohled na krabičku dálkového ovládáníKamarád vlastní zrcadlovku této značky a chtěl pořizovat snímky aniž by stál u fotoaparátu a mačkal spoušť. Jeho fotoaparát umožňuje jak připojení externí spouště kabelem, tak použití infračerveného ovladače. Pro daný účel bylo vhodnější vyrobit bezdrátový ovladač.

IR protokol PentaxInfračervený ovladač pracuje na principu modulování nosné frekvence (obvykle kolem 36kHz a se střídou 50%) vysílanými daty. Proto bylo nutno zjistit dvě věci. Jak frekvenci nosné, tak vysílanou sekvenci. Na jednom internetovém fóru byl nalezen obrázek, na kterém je uvedeno vše potřebné. Pro zvětšení na něj klikněte. Po několika pokusech bylo rozhodnuto, že tato posloupnost se bude neustále opakovat z důvodu možného použití režimu „Bulb“, tedy „jak dlouho držíš spoušť, tak dlouho se snímek exponuje“. Když se neopakovala, fotoaparát v režimu Bulb jen krátce cvakl závěrkou.

Schéma ovladačeSamotné zapojení vysílače nepotřebuje téměř žádný komentář. Je to výhradně baterie, procesor, tlačítko a dvě LE diody. Tlačítko přímo spíná napájecí napětí, protože spotřeba procesoru v režimu SLEEP není zanedbatelná a zbytečně by baterii vybíjela. Předřadné odpory pro LED jsou zvoleny podle jejich typu, pro IR led jsem odpor zkoušel i s ohledem na dosah vysílače. Bylo třeba jej zmenšit, aby byl dosah větší. Blokovací kondenzátor připojený na napájení procesoru se neosvědčil, protože procesor se po vypnutí napájení tlačítkem nedostal ihned do resetu, ale až po určitém čase. Na fotkách je proto patrné, že na ploškách není připájen žádný kondenzátor.

Program v procesoru je jednoduchý a byl ve své době napsán v Assembleru. Dnes bych už to asi psal v Céčku, ale program je velmi jednoduchý díky použití interního modulu PWM. Tento modul je na začátku programu nastaven na frekvenci odpovídající 38kHz, což je kmitočet nosné. Dále se již pracuje pouze se nastavením střídy a to na 50% pro vysílání (na obrázku protokolu oblast znázorněná jako „ON“) a 0% pro tmu (oblast „OFF“). Program je zacyklen do nekonečné smyčky a běží dokud je procesor pod napětím. Vždy na konci jednoho cyklu zapne červenou LED, což je potvrzení odeslání kódu. Dioda se zapne jen na 13 ms a během vysílání je vypnutá. Pravděpodobně jsem to tak udělal jednak kvůli omezení proudové spotřeby (port procesoru má limit na součet proudů ve všech vývodech) a jednak pro možnost, že by se program „ztratil“ (např. zákmitem tlačítka se procesor nemusí resetovat, ale může začít dělat „nesmysly“ místo vysílání – těmto nepříjemnostem bylo nakonec zabráněno odebráním výše zmíněného blokovacího kondenzátoru, avšak kontrola běhu programu byla ponechána). Pro zajímavost jsem objevil v počítači i verzi v C, která je podobně jednoduchá, avšak je to jeden z mých prvních programů v C, a proto jsou např. čekací smyčky napsány ještě v Assembleru. Program je k dispozici v podobě HEX souboru připraveného pro procesor PIC12F683 a v zipu najdete také obě verze programu ve dvou jazycích pro porovnání.

Dálkový IR ovladačFyzické provedení ovladače můžete vidět na obrázcích. Byla zvolena krabička, jež je běžně k mání v prodejnách s logem mamuta (nebo slona, podle vkusu). Po zakoupení krabičky bylo zjištěno, že je opravdu malá a nevejde se tam držák na baterii. Proto je lithiová baterie CR2032 zapájena do desky plošného spoje. Aby se deska uvnitř nepohybovala a po stlačení tlačítka se nezatlačila dovnitř, je na desce vylitý kousek lepidla z tavné pistole. V krabičce je z výroby vyvrtaná díra pro indikační LED. Dálkový IR ovladačPro IR diodu bylo třeba vyvrtat příslušný otvor vhodně umístěný na boku, aby se ovladač pohodlně držel při míření na fotoaparát. Samotná deska plošného spoje byla vyrobena fotocestou a všechny součástky jsou na straně spojů. LE diody mají ohnuté nožičky těsně u desky a jsou tak jednoduše upraveny pro povrchovou montáž bez vrtání. Pouze baterie je připevněna z druhé strany a připájena improvizovanými drátky. U procesoru jsou prodloužené plošky k programovacím vývodům, aby bylo možné procesor naprogramovat. Desku jsem nakreslil v programu Eagle. Pokud máte zájem o layout desky, napište mi na mail admin zavináč martin-uhlik.eu.

Malá zajímavost na závěr… Na internetu můžete narazit na podobný ovladač, jež si můžete zakoupit za krásně kulatou částku – jeden dolar. Pokud se vám nechce investovat vaše úspory přímo do Číny, podpořte domácí překupníky součástek zakoupením jednotlivých dílů v naší vlasti a sestavením právě popsaného ovladače.